Práce Tomáše Thuna o rodu Lichtensteinů

Lanškroun se dostal do majetku rodu Lichtensteinů v roce 1622, kdy dosavadní majitel Zdeslav Hrzán z Harasova prodal lanškrounské panství za 9.500 kop českých grošů Karlu z Lichtensteina.

Karel I. z Lichtensteina v roce 1621 předsedal exekuční komisi, svolané na příkaz císaře Ferdinanda II. V lednu 1622 ho císař Ferdinand II. jmenoval místodržícím v Čechách. Byl jako první člen lichtensteinského rodu přijat do řádu zlatého rouna a obdařen slezským vévodstvím krnovským. Kromě toho dostal kníže Karel jako císařský dar na severní Moravě několik panství, z nichž většina byla konfiskována Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Rozsáhlými opatřeními rozšířil Karel Lichtenstein své vlastnictví o řadu statků. V následujících letech dokonce okrádal i samotného císaře Ferdinanda II. svými finančními a pozemkovými machinacemi. Za knížete Karla začala v Lanškrouně likvidace městských privilegií. Odňal měšťanům mimo jiné i práva vaření piva a prodeje vína. Navrácení výsad podmiňoval kníže Karel přestoupením měšťanů ke katolické víře. To se také stalo a „tak Lanškrounští přece roku 1626 potvrzení svých výsad dosáhli.“

V období let 1628 – 1630 prozatímně spravoval panství po zemřelém Karlu jeho bratr, dvorní vojenský rada Maxmilián z Lichtensteina.

Karel Eusebius, dvacetiletý potomek Karla z Lichtensteina, převzal vládu nad lanškrounským panstvím v roce 1631. Ten udělal kariéru jako vrchní hejtman Horního a Dolního Slezska. V roce 1635 nechal tisknout a všem svým katolickým poddaným rozdat nařízení, aby o velikonocích šli povinně ke zpovědi a ke svatému přijímání u svého faráře pod pokutou 10 kop. Nekatolíci, kteří by ke katolictví nechtěli přestoupit, aby byli na hrdle a majetku trestáni.

Jeho syn Jan Adam Ondřej byl dobrý hospodář, podařilo se mu splatit veškeré otcovy dluhy a ještě své jmění rozmnožit. V roce 1687 byl jmenován tajným císařským radou a o rok později se stal prezidentem komise pro reorganizaci vrchnostenských úřadů. V roce 1694 obdržel za zásluhy řád zlatého rouna. V letech 1699 a 1712 koupil panství Schellenburg a hrabství Vaduz. Tyto dva komplexy dnes tvoří území lichtensteinského státu. Lanškrounsku vládl od smrti svého otce, tedy od roku 1684.

Do dějin se tu zapsal jako stavitel. Nechal postavit novou faru, hřbitovní kostel svaté Anny, knížecí pivovar a hlavně nový honosný třípatrový barokní zámek na návrší za Lanškrounem. Nový zámek byl dostavěn v roce 1712 a měl sloužit jako knížecí sídlo. Bohužel tato stavba za dva roky po dostavbě poprvé vyhořela. Kníže Jan Adam Ondřej Lichtenstein se této tragédie nedožil, zemřel bezdětný v roce dostavby zámku.

Po jeho smrti zdědil téměř celý lichtensteinský majorát Antonín Florián z Lichtensteina z Gundakarské rodové větve. Výjimku tvořilo lanškrounské panství, město Rossau a jeden dům v Brně. Ty připadly Janu Antonínovi z Lichtensteina z vedlejší rodové linie. Ten nechal Nový lichtensteinský zámek v Lanškrouně po požáru opravit. Zemřel v roce 1724 a novým pánem na Lanškrouně se stal jeho starší bratr Josef Václav.

Josef Václav z Lichtensteina se proslavil nejprve vojenskými činy v tureckých válkách, ve 30. letech 18. století bojoval s Francouzi na Rýně a později působil v diplomatických službách jako velvyslanec v Berlíně. Na svém lanškrounském panství nechal vystavět řadu nových kostelů. Bohužel za jeho držení podruhé vyhořel Nový lichtensteinský zámek a proto v roce 1756 vydal rozkaz, aby „zámek tento, poněvadž k žádnému užitku není, ale oprav zbytečných potřebuje, pobořen byl.“ Toto nařízení bylo ihned potom vyplněno. Synové Josefa Václava zemřeli ještě v dětství a tak lanškrounské statky po jeho smrti v roce 1772 přešly na jeho synovce Františka Josefa.

Tajný rada a rytíř řádu zlatého rouna František Josef z Lichtensteina byl zakladatelem dnešní panovnické dynastie lichtensteinských knížat. V roce 1763 se Františku Josefovi dostalo cti a jako zástupce císaře Františka Štěpána Lotrinského podnikl cestu do Španělska, aby dovezl nevěstě arcivévody Leopolda Marii Ludovice jeho obraz.

Od roku 1781 do roku 1805 byl majitelem Lanškrouna i celého lanškrounského panství nejstarší syn knížete Františka Josefa Alois Josef. Jeho kariéra byla naplánována u vojska, ze kterého ale musel kvůli chatrnému zdraví odejít. Jeho velikým zájmem bylo zahradnictví a lesnictví. Ve Vídni nechal postavit nový palác. Za jeho držení se Lanškroun stal municipálním městem. Z období jeho vlády se dochovala mimo jiné i smlouva mezi městem Lanškrounem a vrchností o robotní povinnosti z roku 1798. Kníže povoluje převést robotní povinnost obyvatelů na peněžní částku, která pro celé město činila 628 zlatých ročně. Tak jako mnoho jeho předchůdců, i Alois Josef zemřel bez dědice a Lanškrounsko spolu s ostatní pozůstalostí přešlo na jeho mladšího bratra Jana Josefa.

Kníže Jan Josef z Lichtensteina byl známý vojevůdce přelomu 18. a 19. století. Patřil mezi nejschopnější a nejstatečnější důstojníky. Byl vyznamenán všemi stupni vojenského řádu Marie Terezie. Rytířem zlatého rouna se stal v roce 1806. O tři roky později se vyznamenal v bitvách u Aspern a Wagramu. Poté co odešel z armády, se věnoval pouze správě svých statků. Ve svém Lichtensteinském knížectví zavedl pokrokové změny. V roce 1818 tam potvrdil platnost nové ústavy, která do jisté míry omezovala moc panovníka. Do Lanškrouna zavítal jeho majitel Jan Josef z Lichtensteina pouze jedinkrát v životě. Správu panství vedli vrchnostenští úředníci v čele s vrchním správcem a město řídil starosta. Jan Josef zemřel roku 1836. Jeho synové rozdělili rod na několik větví.

Nejstarší syn Alois II. Josef po otci převzal nejen mnohá panství, mezi kterými bylo i Lanškrounsko, ale zdědil i titul panujícího knížete. Věnoval se převážně zvelebování svých statků. Je známý svými zemědělskými aktivitami, hospodářskými reformami a nákladnou novogotickou přestavbou zámku v Lednici. Zajímavostí jistě je, že v roce 1842 jako vůbec první člen rodu navštívil knížectví Lichtenstein a vytvořil lichtensteinskou hymnu. Alois II. Josef jako jediný z lichtensteinských majitelů navštívil za svého života Lanškroun dvakrát. Byl to poslední feudální majitel Lanškrouna.

Samozřejmě i po revolučních událostech v polovině 19. století zůstal Alois II. Josef Lichtenstein majitelem lanškrounského velkostatku, ale lichtensteinské hospodaření se změnilo ze správního centra v ekonomickou jednotku. V roce 1858 Alois II. Josef zemřel a nový majitel z rodu Lichtenstejnů kníže Jan II. přebíral Lanškrounský velkostatek, který obsahoval 1.153 ha polí, 377 ha luk, 6 ha zahrad, 55 ha pastvin, 14 ha rybníků, 41 ha neužitečné půdy a hlavně 3.717 ha lesů. Tyto lesy byly nejvýnosnější částí statku. Od té doby Lichtensteinové postupně majetek na Lanškrounsku ztráceli. V roce 1858 postoupili hospodářské budovy na prvním zámeckém nádvoří, v nichž až do roku 1848 byla umístěna patrimoniální správa panství, městu. Ornou půdu drželi Lichtensteinové na Lanškrounsku do dvacátých let 20. století, kdy byla v rámci pozemkové reformy po první světové válce zestátněna. V roce 1928 získalo od Jana II. z Lichtenštejna město Lanškroun budovu zámku. Poslední, ale prosperující, podnikatelskou aktivitou rodu Lichtenstein v Lanškrouně bylo vaření piva ve vlastním knížecím pivovaru. O toto přišli v roce 1948.

Poznámky k textu budou dopsány co nejdříve

Děkujeme za poskytnutí této práce pro potřeby Nového zámku.

Tvorba webových stránek Petr Macháček | Počítadlo